neděle 26. srpna 2018

Na Černookou se těžko zapomíná

Patřím do skupiny, která miluje psychothrillery a zároveň do skupiny, která neholduje českým autorům.

Nevím, zda to ve mě stvořila média či si za to ze záhadných důvodů můžu sama, ale nemám v českých autorech takovou jistotu, jako v zahraničních. I když by to paradoxně mělo být naopak.
Obzvlášť v poslední době mi ale Češi dokazují, že zahraničním autorům dokážou nejen konkurovat, ale být i lepší (viz. Zuzana Strachotová).
A ano, přiznávám, nevěřila jsem, ale mezi ně patří i mladá a troufám si říci nadějná Češka Anna Musilová.

Výsledek obrázku pro černooká

Jmenuji se Viktorie.
Kdybychom se potkali na ulici, mysleli byste si, že jsem obyčejná dospívající dívka s obyčejnými problémy dospívajících. No dobře, pravděpodobně byste mě i přehlédli, ale doopravdy je vše jinak. Kdybyste totiž viděli či jen slyšeli to, co mám v hlavě, utíkali byste s prosbou, ať vás nechá být. Jenže ona neposlouchá. Nikdy.
Slyším ji pořád a čím více se snažím být "normální", tím jsou její řeči agresivnější. A čím víc se jí snažím zbavit, tím víc se s ní ztotožňuji. Bojím se, že při příštím pohledu do zrcadla neuvidím sebe. Ale ji. Černookou.

Kde bychom začali. Možná že u námětu.
Nebudeme si nalhávat jeho výjimečnost či originalitu, protože ta rozhodně v tomto případě již dlouho neexistuje. Ani způsob, kterým byl příběh vyprávěn, nebylo nic nového. Tak proč se mi kniha líbila? Kvůli tomu, co ji tvoří. A to stylu autora.
Anna Musilová mi naprosto sedla. Píše ironicky, ale zároveň smrtelně vážně. Při čtení cítíte to co ona, když knihu psala. A v neposlední řadě, čtete příběh, který vás odtrhne od reality a přivede do temné části nevinné mladé dívky a tento příběh si s Vámi pořádně pohraje.

Výsledek obrázku pro psycho photography

Zároveň je ale i příběh to jediné, co bych knize vytkla.
Jak to říci, abych neurazila ani jednu stranu čtenářů? Asi tak, že pokud dáte Černookou do rukou dospívající dívce či chlapci, který přečte pár příběhů do roka, bude překvapený a šokovaný z toho, jak se příběh vyvíjí a končí. Pokud ji dáte do rukou i kdyby dospívajícímu, ale zároveň četnému čtenáři, pravděpodobně šokován nebude, jelikož se Anna Musilová drží již několikrát užité a populární roviny.
Zároveň Anna drží příběh v žánru psychothrilleru pro mladé, ale nebojí se nahánět husí kůži, strach či mrazení v zádech. Kombinuje radost a chtíč mladého života s utrpením a bolestí. Každé slovo je promyšlené a napsané tak, aby na Vás zapůsobilo. Nemohu říci, že by se kniha neobešla bez "nudnějších" částí, ale když teď nad tím po dočtení přemýšlím, kdyby tam nebyly, kniha by nebyla úplná.
Co je ale nejdůležitější, že obě dvě strany čtenářů si příběh vychutnají a nejednou se budou bát podívat do zrcadla.

HODNOCENÍ:
85%


4 komentáře:

  1. Pěkná recenze :) Ráda jsem si ji přečetla protože zrovna přemýšlím jestli se do knihy pustit. Působí na mě jako depresivní čtení o utrpení, takže zatím na ni moc chuť nemám :)

    OdpovědětVymazat
  2. Povedená recenze, naprosto souhlasím, jelikož mám už v tomto žánru něco načteno věděla jsem asi od poloviny knížky na čem jsem. A to mi stane opravdu málokdy. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Upřímně říkám, že jsem neměla v plánu se do téhle knihy pouštět, ale po tvé recenzi... asi jí šanci dám :D

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář! Co nejdříve odpovím! ♥